Změna klimatu je politický problém. Jak její samotný průběh, tak i snahy o hledání východisek s důrazem na snižování emisí totiž přímo souvisí s distribucí zdrojů a distribucí moci, a stejně tak i s tím, kdo a kde bude v popředí negativních dopadů. Ve světle stále nových zpráv o dramatickém a rapidním průběhu antropogenní klimatické změny se objevuje otázka, zda je dosažení potřebných redukcí emisí skleníkových plynů na národní i globální úrovni souladné s krátkodobým politickým prioritizováním podmíněným volebními cykly a potřebou uspokojovat v první řadě okamžité ekonomické zájmy domácností a firem. Jedním z východisek pro tvorbu veřejných politik s důsledky pro průběh a dopady klimatické změny jsou klimatické scénáře mapující různé varianty budoucnosti, kterých spolu s rostoucím zájmem veřejnosti i firem o téma vzniká stále více. Nejznámějšími a nejautoritativnějšími jsou přirozeně ty, které vytváří Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC), jenž ve své šesté hodnotící zprávě z roku 2021 pracuje s konceptem tzv. shared socioeconomic pathways.1 Pojmovým znakem většiny klimatických scénářů je však úsilí o a- nebo nadpolitičnost a důraz na technologické „páky“ oproti hlubším socioekonomickým proměnám. Cílem tohoto textu je představit rozsáhlou studii autorského kolektivu Kai Kuhnhenn, Luis Costa, Eva Mahnke, Lisa Schneider a Steffen Lange „A Societal Transformation Scenario for Staying Below 1.5 °C“, která nabízí opačný přístup k budoucím emisím založený na společenské proměně. V roce 2020 ji publikovaly Nadace Heinricha Bölla a organizace Konzeptwerk Neue Ökonomie. Činíme tak s jejich svolením. Jsme přesvědčeni, že jde o hodnotný příspěvek do diskuse o předpokladech, východiscích a limitech oficiálních scénářů, s nimiž pracuje IPCC. Nechceme však zůstat pouze u představení, a nabízíme proto následně i reflexi a kritiku studie ze strany nejpovolanějších českých vědců a vědkyň. Analýza uvedené studie v perspektivě jiných klimatických scénářů budoucnosti přináší několik obecnějších otázek. Zaprvé: je smysluplnější spoléhat na rozvoj dosud neexistujících, neekonomických nebo vysoce rizikových technologií (včetně malých modulárních jaderných reaktorů, vodíkových technologií, technologií zachytávání a ukládání uhlíku), anebo spíše na dosud nepozorované změny chování jednotlivců i společností a zavádění nových politik (včetně výrobních/spotřebních stropů či rozsáhlého přesunu daňové zátěže)? Zadruhé: jaká je role veřejnosti ve formulaci klimatických scénářů i politik? A z širší perspektivy: jaká je – respektive jaká by s ohledem na participaci, ale také na výsledek měla být – míra transparentnosti souvisejících procesů včetně samotného modelování? Zatřetí: jak při tvorbě scénářů řešit napětí mezi nákladovou efektivitou zaváděných klimatických opatření a potřebou naplnit zásadu společných, ale rozdílných odpovědností („common but differentiated responsibilities“) i zásadu spravedlnosti („equity“)? Jde o otázky otevřené, které nemáme ambici v tomto textu zodpovědět, považujeme však za klíčové si je klást.